Lenka Pastorčáková pokřtila svůj nový román Kandidát
12. 12. 2022Na jednu stranu světově uznávaný, špičkový neurochirurg, na druhou stranu trochu sociopat, cholerik, ješita, a k tomu všemu misofonik, tedy člověk trpící nesnášenlivostí vůči určitým zvukům. Bývalá novinářka Lenka Pastorčáková v „Teráriu“ oblíbeného holešovického Vnitroblocku představila hrdinu svého nového románu Kandidát. Knihu slavnostně pokřtili herci Jiří Dvořák a Veronika Divišová spolu s moderátorkami Danielou Písařovicovou a Štěpánkou Duchkovou.
Anotace: Jste přesvědčeni, že volíte vámi vybraného kandidáta, a právě jemu dáváte hlas. Ve skutečnosti však volíte lidi, kterými se budoucí prezident obklopuje. Kandidát se totiž jen tak nezjevuje, ale je tvořen a přetvářen týmem lidí, stejně jako kterýkoliv jiný marketingový produkt. Přestože je tento román fikce, autorka při psaní knihy čerpá z vlastních zkušeností z prostředí prezidentské kampaně, kdy pracovala na pozici tiskové mluvčí jednoho z kandidátů. Rovněž těží z praxe televizní reportérky, a mistrně popisuje zákulisí příprav večerních zpráv, politických debat a předvolební práce médií vůbec.
„Jak mediální prostředí, tak prostředí prezidentské kampaně je mi velmi blízké, obojí jsem v praxi zažila, proto jsem je také zvolila a nakombinovala pro novou knihu,“ vysvětluje Pastorčáková. „Na rozdíl od mého prvního románu Žárlivka jsem tentokrát nemusela provádět v podstatě žádné rešerše, abych dosáhla autentičnosti a věrohodnosti. Je ale potřeba zdůraznit, že se rozhodně nejedná o skutečný příběh, ale o fikci, byť vyprávěnou Ich-formou.“
Předobrazem Vranského tedy není nikdo ze současných, ani minulých prezidentských kandidátů. Jak ale autorka během slavnostního křtu vysvětlila, charakteristiky jednotlivých románových postav se jí utvářejí mnohem lépe, když si za nimi může představit konkrétní osobu, minimálně vizuálně.
„Jelikož reálný předobraz Viktora Vranského neexistuje, hledala jsem jiné vodítko a napadlo mě zamyslet se, koho bych si v takové roli dokázala představit, kdyby měl být román nedejbože zfilmován. Jedno z prvních jmen, které mi hned naskočilo, byl Jiří Dvořák. Moc mě proto těší, že roli kmotra knihy přijal právě on.“
Postava románového kandidáta Vranského tak má s Dvořákem mnoho společných rysů; jde o vysokého, pětapadesátiletého charismatického muže s modrýma očima a hlubokým hlasem, pro Dvořáka typickým.
Aby však postava nebyla plochá, nýbrž vícerozměrná, tudíž i věrohodná, jak říká sama Pastorčáková, přisoudila Viktoru Vranskému také mix některých těžko snesitelných charakterových vlastností. Kandidát Vranský tak je nevyzpytatelný sociopat, trochu cholerik, navíc trpí misofonií, takže běžné projevy lidského bytí, jako například mlaskání, popotahování nosem nebo žvýkání žvýkačky jej přivádějí k šílenství.
Ukázka z knihy:
„Především je zcela zásadní a bezpodmínečně nutný,“ zdůrazní Magda, „izolovat našeho kandidáta od všech zvuků, který by ho mohly rozrušit, nebo dokonce rozčílit. Totálně izolovat,“ zdvihne ukazovák s temně rudým nehtem.
„Rozumím. O jaké zvuky tedy jde?“
„Především jakýkoliv zvuky související s rozmělňováním potravy. A příjmem tekutin. Takže žvýkání, mlaskání, ukusování, polykání, srkání, nic z toho nesmí pana primáře obtěžovat… Nesmějte se, Dominiko, tohle je vážná věc.“
…
„Dále,“ nadechne se. „Škytání, popotahování nosem, všelijaký skřehotání, chrchlání, sípání nebo hekání nachlazených lidí. Nepřípustný!“
Nevěřícně zakroutím hlavou, ale musím ocenit slovní zásobu Vokárové. Její škála výraziva pro obyčejné nachlazení je opravdu obdivuhodná.
Podtitul knihy by podle autorky mohl znít: Mimikry šedé eminence aneb Kdo tahá za nitky? Cílem románu je podnítit čtenáře, potažmo voliče, ke kritickému myšlení, aby si „informace, které jim někdo předkládá, ověřovali, analyzovali, aby si prověřovali jejich zdroje. Aby pátrali, co za čím stojí, a také kdo za kým stojí, a co tím sleduje.“ Kandidát ale není ryzím politickým thrillerem, nýbrž také společenským románem, v němž velmi silně rezonuje například téma bezpodmínečné rodičovské lásky a silných rodinných vazeb vůbec.