Zkoumání vesmíru a mystiky popisuje astronaut Edgar Mitchell v knize Průzkumníkova cesta

Nakladatelství Dauphin představuje v rámci svého dvanáctého knižního čtvrtku poutavou knihu Průzkumníkova cesta od amerického kosmonauta a badatele Edgara Mitchella.

Edgar D. Mitchell: Průzkumníkova cesta

Edgar Mitchell, jeden z dvanácti mužů, kteří stanuli na Měsící, popisuje v této autobiograficky laděné knize nejen obdivuhodné dobrodružství poutě vesmírem, ale i cestu stejně objevitelskou – zkoumání nevýslovného tajemství lidského bytí a vědomí.

280 stran, MOC 368 Kč  

Z anglického originálu The Way of the Explorer přeložil Roman Tadič        

Odpovědný redaktor Daniel Podhradský                                          

Vydalo nakladatelství Dauphin roku 2024                                                           

Vydání první, tato kniha je vyrobena šetrně k životnímu prostředí www.dauphin.cz  

Edgar Dean Mitchell (1930–2016) byl americký vojenský letec, vědec a kosmonaut, který stanul v roce 1971 jako šestý člověk na Měsíci jako pilot měsíčního modulu Apolla 14. Po této misi opustil NASA i námořnictvo a stal se zakládajícím ředitelem Ústavu noetických věd, a také prezidentem Edgar Mitchell Corporation v Palm Beach na Floridě. Mezi pocty a ocenění, které Edgar Mitchell obdržel, patří Prezidentská medaile svobody, medaile amerického námořnictva Za vynikající službu, medaile NASA a řada dalších vyznamenání. Pro své netradiční názory a parypsychologické experimenty ve vesmíru byl často vědeckou veřejností vnímán značně kontroverzně. V roce 2005 byl nominován na Nobelovu cenu míru.

        Edgar Mitchellbyl předevší astronaut-inženýr, vybavený komplexním vzděláním v matematice, kvantové fyzice, astrofyzice. Během své měsíční pouti zažil hlubový duchovní prožitek ne nepodobný savikalpa samádhi, pocitu vzájemné propojenosti vesmíru a lidských bytostí, kde poznávající a poznávané jednou jsou. Neváhá při svém pátrání spojovat současnou vědu s tisíciletými tradicemi mystických systémů. Zkoumá tak kontroverzní hranici objektivního a subjektu, hranici vědy a mys­tiky, která však v jeho podání existuje pouze jen v naší myšlenkové mapě. Nabízí vizi, v níž technologie a intuice se vzájemně harmonizují a snaží o dosažení hlubokého vědomí. Pravá cesta průzkumníka spočívá v tom, že nikdy neodmítne dobrodružství v pátrání po neznámém v kosmu i ve vesmíru našeho nitra.

Ukázka:

Kapitola 20

        Když jsem se souběžně zabýval fyzickým i mystickým, viděl jsem, že z údajů vystupují paralely mezi náboženstvími a tímto novým směrem fyziky – podobné strukturní vzorce. Jsou jemné, nicméně tam jsou. V základu všech náboženství nacházíme mystický prožitek. Počínaje prvními šamany a kmenovými medicinmany dospěli lidé všech kultur k poznání, že za určitých podmínek člověk patrně dokáže získat informace mimo bezprostřední okolí (nelokálně).    

        Pomocí rituálů, které mysli umožňují, aby se povznesla nad světské, vidí šamani očima orla a zjišťují, že se blíží nepřítel. Šaman nebo šamanka mohou rozmlouvat s bizony a zajistit úspěšný lov, případně rezonovat s rostlinstvem a najít léčivé byliny. Během let jsem na cestách měl mnoho příležitostí navštívit indiánské medicinmany, havajské kahuny, šamany jihoame­rických kmenů, haitské zasvěcence vúdú. Osobně jsem zjistil pozoruhodné, ale nikoli náhodné podobnosti v jejich chápání těchto rozvinutých lidských schop­ností. Rozdíly spočívají v kulturních metaforách a podrobnostech rituálů, které používají – rituálů, které reflektují environmentální pozadí daného etnika. Jinými slovy rozdíly v dosahování změněných stavů vědomí jsou povrchní, nicméně kulturní nastavení, interpretace a rituály, které vycházejí z jejich tradic, se mohou značně lišit.

        Když jsem se před několika lety setkal s kahuny z tichomořských ostrovů, postřehl jsem, že mě přivítali s lehkými úsměvy. Pohybovali se a přemýšleli způsobem, který jak se zdálo, odrážel harmonické spojení země a moře na jejich buj­ných tropických ostrovech. Jednou večer jsem hovořil s několika staršími domorodci, kteří mi řekli o technikách svých předků, jež nazývají „psychonavigace“. Před generacemi křižovali v křehkých plavidlech dálky širého oceánu a s využitím znalostí větru, oblohy a moře neomylně nacházeli malé ostrovy – většinou se však opírali o jemně vytříbené intuitivní schopnosti. S nesmírnou přirozeností zmiňovali, že základem jejich existence je přátelské a laskavé duchovní spojení s veškerým životem. Promítá se to do jejich ladných, smyslných tanců a také do jejich obřadů a oslav. Podobně zdůrazňují vzájemně závislý vztah s přírodou šamani indiánských kmenů z jihozápadu Spojených států, kteří předtím, než osloví duchovní svět, aby jim poskytl vhledy, vedení a obživu, podstupují rituály očišťující mysl a tělo. Nicméně jejich země byla drsnější a zlověstnější. V souladu s tím se v jejich chování odrážel stoičtější a odhodlanější postoj k životu, k duchovnímu světu a k rituálům, které napomáhají jejich stme­lení. Zdá se, že prosebné tance a rituály jsou v této drsněj­ší krajině intenzivnější a naléhavější. U haitských kněží vúdú časté změny nálad během krvavých rituálů a obětování zvířat hovoří o zlověstnější stránce psychiky. Zlovolní duchové mají být usmířeni a zapojeni do zápasu člověka o přežití, a později o bezpečný průchod duše hrůzami posmrtného života. Tance, které vyjadřují emoční odevzdanost, a vyvolávání stavů transu vytvářejí mezi účastníky rituálu elektrizující ovzduší tajemnosti a ponurosti jako z jiného světa. Ale všechno spojuje přesvědčení, že vize, které přišly v transu a ve snech, jsou přesně tím, čím se zdají být – tedy pomocí, která byla díky blahosklonnosti nebo prosbě získána z duchov­ního světa. Prostřednictvím obětin, rituálu nebo darů se vyvíjí značná snaha zachovat kooperativní vztah s přírodními duchy, obvykle ze stejných důvodů a se stejným smyslem pro povinnost, které dohnaly Abraháma k tomu, aby svého syna Izáka obětoval Bohu, jak to líčí 22. kapitola knihy Genesis. Základním postojem je za každou cenu udržet duchy spokojené, protože jsou mocnější než my. Vize jsou v tomto vnitřním světě právě tak skutečné a důležité jako fyzické události v tom vnějším. A jedno vede k druhému. Náboženství lze popsat jako exoterickou kulturní interpretaci ezoterického mystického prožitku, který se rodí v rámci prelingvistických funkcí mozku.

    V šestém století před naším letopočtem se ve čtyřech různých kulturách výklad či význam mystického prožitku začal znatelně měnit a nekritické přijetí nahradilo zkoumání, analýza a pochopení. Zrodila se filozofie. Pod vlivem Laa­‑c’ v Číně, Gautamy Buddhy v Indii, Zara­t­huštry v Persii a raných řeckých učenců se ujala kritic­ká analýza. V rozmezí několika desetiletí začal každý z nich nezávisle na druhých zpochybňovat povahu vnitřního prožitku. A jako v onom podobenství o čtyřech slepcích, kteří zkoumají ocas, nohu, ucho a chobot slona, každá z kultur kladla důraz na jiný aspekt celku. Přesto existuje pozoruhodná shoda, pokud jde o ctnosti, jež vyžaduje dobře prožitý život.