Nakladatelství Dauphin připravilo opravdovou lahůdku pro znalce poezie – soubor díla Paula Leppina Růže, vrány vydávaného jako česko – německá bilingva.

Paul Leppin: Růže, vrány

První souborné vydání poezie Paula Leppina, vyvoleného pěvce bolestně mizící staré Prahy, umělce, který považoval citovou rozpolcenost člověka za hlavní příčinu veškerého zla, byl slovy Maxe Broda poeta christianissimuse.

400 stran, MOC 468 Kč

Přeložil Miloš Kučera

Odpovědný redaktor Daniel Podhradský

Vydalo nakladatelství Dauphin roku 2023

Vydání první

www.dauphin.cz

Tato kniha se těší laskavé podpoře MK, NČLF a Státního fondu kultury.

Paul Leppin se narodil v pražské německé rodině. Po absolvování gymnázia byl nucen nastoupit jako řadový úředník, tomuto povolání se věnoval celý život. Na přelomu 19. a 20. století začal publikovat první texty a záhy se stal nedílnou součástí pražského německého literárního a bohémského života. Do jeho okruhu patřili O. Wie­ner, V. Hadwiger, R. Teschner, R. M. Rilke, G. Meyrink, či J. Karásek ze Lvovic. Zemřel krátce před koncem druhé světové války, jeho knihovna byla zničena. Manželka byla vysídlena do Německa, kde krátce nato zemřela. V devadesátých letech 19. století publikoval první básně, vydával časopisy, byl členem spolku Verein deutscher bildender Künstler in Böhmen. V roce 1901 otiskl Leppin svou první povídku Die Türe des Lebens, v roce 1903 první básnickou sbírku Glocken, die im Dunkel rufen a v roce 1905 román Daniel Jesus. Věnoval se i dramatické tvorbě. V nejznámějším románu Severinova cesta do temnot zvěčnil svého přítele Gustava Meyrinka. Řada jeho děl byla publikována až po jeho smrti. Leppinova lyrika doposud v češtině kompletně nikdy knižně nevyšla – Růže, vrány jsou jejím prvním a navíc bilingvním vydáním.

Ukázka:

Závistivců hloupé řečičky:
Mé štěstí u žen ubohost,
Cpaly se na mě studené ošklivky,
Z pampy lišky, krvelačné kočičky,
Blouznivek strašidelný houf.

Trvala má první láska
Sotva letní prázdniny,
Pak už jen bolest kamarádka,
Která mi mládí zmáčkla
A držela nízko při zemi.

Přes špičatý štěrk, přes břidlici
Pak cesta bez rozmyslu, cikcak,
Mě vedla do míst stále nižších,
Kde čeleď krysí a havěť hmyzí,
Do hnízd pro úskočnou pakáž.

Jistě, mezitím byly libé
Hodiny zlatých zázraků,
Kdy ženy lepivé a divé,
Ty něžné a ty nyvé
Mně visely na krku.

Pak získal jsem s manželstvím
Své místo, kde se blaze žilo,
Než pad na vše smuteční stín,
Nám zemřel milovaný syn. –
Zklamání ženu usoužilo.