Jak vypadá jóga pro děti s dětskou mozkovou obrnou?

Autor: eva dne: Po, 08/14/2017 - 16:59.

V minulých článcích jsme Vám představili jógu pro děti se zvláštními potřebami a vysvětlili, v čem se liší od jiných technik terapie hybných a psychických postižení. Dnes se s Vámi Petra Fridrichová podělí o to, jak vypadá jóga pro děti s dětskou mozkovou obrnou.

Zůstat pevně na zemi
Mnoho laiků i leckterých instruktorů klasické jógy předpokládá, že není-li člověk schopen stát nebo alespoň sedět sám, není cesty, jak by se mohl do cvičení zapojit. Sama Petra se velmi dlouho setkávala s odmítáním, kdykoli si chtěla jógu vyzkoušet. "Sice chodíš, ale nemáš rovnováhu, neovládáš své tělo, neudržíš se," vzpomíná na reakce, kterých se jí dostávalo. "Ve zkušenostech české jógy v podstatě nebyla cesta práce s lidmi s vážným hybným postižením. Sonia Sumar tu cestu před čtyřiceti lety našla a já jsem ji začala klestit i u nás. Mezi první děti, s nimiž jsem pracovala, patřily výhradně děti ležící nebo ty, které se dokázaly pohnout, ale nezvládaly samy ani sedět. V práci z takového výchozího stavu máte ale jednu věc, od které se vždy můžete odrazit - zem. Musíte na ní zůstat pevně nejen stát, ale i ležet," vysvětluje Petra.

S těmi dětmi, které jsou ležící, tedy pracuje především na tom, aby pro ně leh byl pohodlný, aby se v něm cítily bezpečně. Popisuje, že dítě, které má vážnou hybnou poruchu, své tělo nevnímá stejným způsobem jako to zdravé. Nemá k němu důvěru, protože mu nemůže sloužit k naplnění jeho potřeb.

"Jakmile k něčemu nemáte důvěru, vzdalujete se od toho pryč. Když se podíváte na děti, které leží, drtivá většina z nich ležet nechce. Chtějí se chovat, polohovat, jsou frustrované z nedostatku pohybu i komunikace. Prvním krokem je tedy pomoci dítěti k tomu, aby se spřátelilo jak se zemí, tak se svým tělem."

Klid je volnost
Všechny děti mají nějakou poruchu svalového napětí. Drtivá většina dětí s DMO má spastickou formu - to znamená, že jejich svaly jsou neustále v křeči. Podle Petry má minimálně 30 % podíl na poruše svalového napětí stres. Ve stresu je dítě s DMO téměř neustále - když s ním někdo manipuluje, když podstupuje jiné procedury, dokonce i když na něj někdo mluví a ono se snaží reagovat. Cílem jógy je tedy dítě ze všeho nejdříve zklidnit. Naučit buď matku nebo dítko, je-li toho schopno, jak se může v poloze, kterou zvládne, zrelaxovat prostřednictvím dechových cvičení (pranayamy) nebo jednoduchých samostatných či asistovaných pohybů, které se možná zdají jednoduché, ale jsou dílčími pohyby samotných jógových pozic (asán). Jakmile se dítě zklidní vnitřně, svalové napětí se zharmonizuje. Děti se spastickou formou, které k Petře dochází na pravidelné lekce jógy, se postupně mohou lépe hýbat i klidně ležet, sedět a stát. Ustoupí znatelná část křečí, nebo naopak tam, kde dítě svaly téměř nemůže využít, dojde ke stimulaci a zvýšení potřebného svalového napětí.

Krásným příkladem je jeden dvanáctiletý kluk s těžkou DMO, který jen leží, na břiše zvedne hlavu a posunuje se po loktech, ale nemluví, sám se nenají, neobslouží. Když k Petře v deseti letech přišel na první terapii, byl plně závislý na mamince, i když jen seděl v židli, ležel nebo spal. Nechtěl být sám, protože svému tělu nevěřil a nebylo mu v něm dobře. Po prvních pěti lekcích a práci maminky doma se tělo uvolnilo natolik, že i mysl se Šimonovi zklidnila. Na první důkaz vzpomíná Petra se smíchem: "Tehdy mi asi o půl dvanácté večer pípla SMS. Psala maminka, že mi musí neodkladně poděkovat, protože dnes její syn poprvé po osmi letech usnul sám a ona si mohla sednout s manželem na skleničku na zahradu."

Jóga je součástí života. A někdy jsou ty fyzicky neviditelné změny ty nejpodstatnější ...

Volnost je motivace
Na otázku, zda se lepší všechny děti, které k Petře na jógu dochází, odpovídá, že ano. "Rodiče, kteří mi přivedou dítě na terapii, jsou zvyklí na fyzioterapeutické přístupy, které neustále sledují, jak se dítě hýbe, a očekávají nějaký konkrétní pokrok i ode mne. Jsou pak často dost překvapení, když jim odpovídám, že tím, kdo musí pokrok dovolit, je dítě samo," usmívá se Petra. Prvním krokem ke změně pohybu samotného je podle jejích zkušeností motivace - prostřednictvím jógy tedy s dítětem pracuje také psychologicky, pomáhá mu budovat vztah ke svému tělu i chuť používat ho k pohybu vpřed.

"Před pár týdny jsem přijala na terapii nadprůměrně inteligentní holčičku s DMO. Je jí sedm let a ještě nechodí. V chodítku by chodit mohla, ale velmi dobře si uvědomuje, že ji její tělo neposlouchá tak, jak by bylo třeba. I to, že je kolem spousta lidí, kteří jí pomohou, když potřebuje. Svým způsobem je to pro ni i pro ostatní jednodušší. Takže v době, kdy ke mně přišla poprvé, příliš cvičit nechtěla a do samostatného pohybu ji rodiče museli spíše nutit."Yoga for the Special Child se ale drží jedné zásady - pomáhat dítěti minimálně - jen tolik, kolik potřebuje, aby dokázalo využít svůj maximální potenciál bez mé další podpory. A chtít po něm neustále ono maximum dál prohlubovat. A princip, kterého se držíme v józe, se promítne i do jiných situací v životě dítěte. Tohle děvčátko mi hned druhý den terapie začalo říkat: "Nech mě, udělám to sama, nepomáhej mi." Další den mi maminka vyprávěla, že si všude chce dolézt sama. Žasla nad tím, ale je to naprosto jednoduché - já jí v józe nedám možnost, aby mne využívala. Pomohu jen tam, kde je to nezbytně nutné. Dítě to chápe a ví, že samo zvládlo velikou výzvu. Ten pocit blaží přirozeně každého člověka. A protože ho dítě chce zažít znovu, začne se samo chtít hýbat dál," popisuje Petra.

Dlouhodobým cílem terapie Yoga for the Special Child je dostat dítě do fáze, v níž bude schopno imitovat - cvičit podle vzoru terapeuta zcela samo. Terapii Yoga for the Special Child může opustit v momentě, kdy je schopno cvičit klasickou hatha jógu ve skupince bez nutnosti asistence někoho dalšího.

Jeden příklad za všechny
Přestože je objektivně mnohem těžší stav, v němž se dítě samo nehýbe, Petra říká, že práce jógou je náročnější často právě s dětmi, které jsou samostatného pohybu už schopny. "Tři měsíce po prvním školení, byla jsem tedy ještě nováček, jsem přijala do terapie sedmiletého chlapečka se středně těžkou DMO. Nesmírně bystré dítě, které velmi záhy pochopilo, že když při nesoustředěné chůzi padá, bude mnohem jednodušší lézt, aby se dostalo, kam chce. Našel si svou komfortní zónu. Kohokoli z fyzioterapeutů, kdo by ho chtěl z té zóny vylákat, bojkotoval. Bylo tomu tak ze začátku i u mne. Když jsme právě necvičili nic nového, čas od času začal Míra vyvádět a trucovat, že jógu cvičit nebude. Jednou měl těsně před rehabilitačním pobytem a naše poslední hodina byla tehdy naprosto otřesná. I když cvičit sám uměl, ze žíněnky utíkal, vztekal se, protestoval. Choval se, jako by všechno zapomněl. Sotva přijel na pobyt, nedělal celé dva týdny nic jiného, než že se chlubil tím, že sám cvičí jógu. Chlubil se tak dlouho, až dostal od fyzioterapeutů povolení předvést jim, co umí. Předvedl perfektní sestavu se všemi komponenty a zvládl sám i asány, které jsme doma trénovali s mou asistencí," vzpomíná Petra hrdě.

Slovy Míry: "Cvičit jógu zvládne každej! Jen si to musí dát do hlavy! A já si to tam dám!"

Petra Fridrichová

 

Zdroj: Yoga for the Special Child terapeut